Banky a elektronický trh

Jan Dohnal, O. Šlapák

katedra informačních technologií
VŠE Praha

dohnal@vse.cz, slapak@vse.cz

 

Peníze a banky

Člověk, stejně jako kterýkoliv jiný živý tvor, má tendenci stále uspokojovat své potřeby. Pro uspokojení svých potřeb zpočátku každý vyráběl vše, co potřeboval. Postupem času došlo přirozenou cestou ke specializaci a vzájemné výměně zboží (barter). Barter můžeme považovat za první systém platebního styku. Umožnil výměnu zboží, ale s relativně velkým úsilím – typicky problém stanovení “směnného kurzu” jednotlivých komodit. Tento problém byl odstraněn “vynálezem” peněz. Ty jsou všeobecně přijímány k placení za zboží a služby a lze jimi uhradit dluh. Jsou zúčtovací jednotkou (lze jimi vyjádřit majetek) a uchovávají hodnotu (za stejný obnos si koupíme stejně dnes i později 1). Aby něco mohlo být v uvedeném smyslu penězi, musí to být vzácné (omezený výskyt), stálé, nepadělatelné, dělitelné a snadno přenositelné 2. Peníze jsou jedním z předpokladů pro existenci bank. Dalším předpokladem jsou lidé, kteří nabídnou službu úschovy peněz, lidé, kteří si chtějí peníze uschovat (mají jich momentální přebytek) a lidé, kteří peníze potřebují a jsou ochotni za jejich zapůjčení zaplatit (úrok) 3. Zde můžeme pozorovat vztah podnik – zákazník 4. Banka 5 jako podnik specifických služeb (hospodaří s penězi ostatních) se v konkurenčním boji s dalšími bankami snaží získat co nejvíce lidí, kteří si u ní své peníze uloží, a naopak nabídnout jiným lidem tyto peníze tak, aby na tom vydělala. Z obou skupin lidí se stávají (potenciální) zákazníci. Pochopitelně nezůstalo pouze u zmíněných služeb a banka ve snaze získat nové zákazníky a i jinak zvýšit své zisky podniká řadu činností. V tomto článku nás však zajímá především postavení banky a vztah banky a zákazníka.

Pokles zprostředkování

Již několik let můžeme pozorovat, že některé funkce bank (přijímání vkladů, poskytování úvěrů, platební styk) začínají přebírat i nebankovní instituce. Objevují se investiční a důchodové fondy, které přebírají značnou část vkladů. Velké obchodní domy, olejářské firmy, letecké společnosti, telekomunikační a jiné velké podniky prodávají svým zákazníkům své vlastní platební karty, čímž také přebírají bankovní vklady od zákazníků a částečně zprostředkovávají platební styk. Prodejem svých platebních karet (typu telefonní karta) navíc firmy získávají velmi levný úvěr – zákazník při koupi platební karty zaplatí najednou celou její cenu, ale prostředky z ní čerpá postupně. Během této doby jsou nevyčerpané prostředky plně k dispozici firmě. Firmy si proto méně půjčují od bank, čímž úvěrová politika centrální banky částečně pozbývá na účinnosti. Centrální banky díky tzv. poklesu zprostředkování (ztráta významu bank) ztrácejí svou moc při udržování stability měny a případně dalších svých cílů ([DVO96-1], [REV96-1], [REV95-1]).

Co z toho plyne pro banky a bankovní sektor? Jde pochopitelně o odliv zákazníků (tím i finančních prostředků) a o již zmíněné oslabení moci centrální banky. Z pozice běžného spotřebitele nevidíme důvod, proč bychom měli preferovat uložení peněz u banky před koupí platební karty obchodního domu (nebo naopak). Je na zvážení každého jednotlivce, zda ušlými úroky (jakkoli se mohou zdát nevýznamné) zaplatí za to, že s sebou například nemusí nosit mince na telefon. Nicméně v tomto článku jde o bankovní sektor, a proto se budeme zabývat problematikou, jak si banky mohou udržet svou pozici. Udržení pozice bank je skutečně důležité, a to nejen pro banky samotné, ale i pro ekonomiku. Centrální banky nevznikly z nedefinovaného rozmaru – jejich “základním cílem je péče o zdravý měnový vývoj v širokém slova smyslu” ([DVO96-1], str. 31). Stabilita měny se hlavně odráží jednak ve stabilitě měnového kurzu dané měny, jednak ve stabilitě cenové hladiny. Od obou zmíněných veličin se odvíjí i stabilita ekonomiky.

Platební styk

Zůstaneme-li u platebního styku jako jedné z funkcí bank, mají banky možnost ještě vyniknout na poli platebních karet. Bankovní platební karty jsou totiž universální, nejsou omezeny na nákupy u jediné společnosti. Problémem však zůstává skutečnost, že společnosti provozující super(hyper)markety dávají svým zákazníkům (kteří mají příslušnou kartu) slevy, čímž v podstatě nahrazují úročení vkladu. V hypermarketech je navíc možné koupit téměř vše, co se běžné spotřeby týče. Ve Francii je typické, že k obchodu patří i čerpací stanice. Banky se mohou bránit lepšími podmínkami a službami pro své zákazníky.

Nová šance pro banky je elektronické obchodování, resp. platba na dálku, která je pro elektronické obchodování nezbytná. Elektronický obchod 6 znamená produkci, reklamu, prodej a distribuci produktů/služeb prostřednictvím telekomunikačních sítí (viz též [DOH99-1]). Není to jev zcela nový, protože zahrnuje i starší technologie (telefon, fax) a jednoduché aplikace, jako jsou elektronické platby, systémy elektronických finančních převodů či elektronická výměna dat (Electronic Data Interchange, EDI, viz též níže). Zatímco dřívější formy elektronického obchodování vyžadovaly komplexní software a dedikované komunikační linky, elektronické obchodování na Internetu (veřejné síti) je založeno na interoperabilitě mezi jednotlivými platformami a nezávislosti na operačních systémech. V širším pojetí o elektronickém trhu pojednává např. [SI-99].

V prostředí elektronického trhu hraje tedy významnou úlohu vzdálený kontakt zúčastněných stran. Při elektronické vzdálené obchodní transakci chce mít prodávající jistotu, že jedná se solidním zákazníkem a že za své zboží skutečně dostane zaplaceno 7. A právě zde je veliká šance pro banky. Banky by rozhodně neměly zmeškat příležitost stát se ručitelem plateb na dálku a ručitelem “finančního ratingu” ostatních subjetů. Protokol SET (Secure Electronic Transaction), jehož vývoj byl dokončen a dne 1.6.1997 byla zveřejněna specifikace SET verze 1.0, je ve světě mnohými společnostmi používán právě pro tyto účely. V České Republice běžel od začátku roku 1997 pilotní projekt implementace SET. Testovací fáze projektu již skončila (15.10.1999) a od 1.11.1999 se přešlo na plný mezinárodní provoz. Blíže o protokolu SET a pilotním projektu pojednává http://www.set.cz. Protokol SET je jen jedním z mnoha protokolů, kterých je potřeba při elektronickém obchodování (viz Open Trading Protocol Consortium, http://www.otp.org).

S vývojem technologií a přístupu lidí k nim časem pravděpodobně dojde téměř k vytlačení hmotných peněz, které však budou i nadále fungovat vedle plateb na dálku. Jinou možností je nahrazení hmotných peněz penězi digitálními. I v této oblasti existuje několik projektů, které se osvědčily i v praxi (viz [SI-99]). Avšak tento systém elektronického platebního styku nijak nenahrává komerčním bankám, neboť jde pouze o změnu vyjádření peněz (které sice umožní platit na dálku, ale nevyžadují k tomu účast komerčních bank). V tomto systému platebního styku je navíc možné obejít centrální bankovní autoritu, která by měla mít jako jediná v zemi právo emitovat digitální hotovost, a emitovat peníze vlastní – například obchodní domy mohou část výplaty dávat ve svých vlastních penězích. Nic nebrání tomu, aby se tyto peníze rozšířily i mimo zaměstnance (pokud bude důvěra v obchodní dům dostatečná). Daný obchodní dům by však musel přiměřeně provádět opatření, která dělá (by dělala) centrální banka. Z hlediska bezpečnosti digitálního oběživa je důležité, aby nebylo možné digitálními penězi zaplatit na dvou různých místech najednou (kopírování peněz). Dalšími požadavky jsou: anonymita plateb, možnost zkontrolovat platnost digitální bankovky, nezávislost na nosiči (standardy) a konečně dělitelnost (možnost rozměnit). Tyto požadavky pochopitelně nevylučují funkce a požadavky na peníze uvedené na začátku článku. Blíže k digitálním penězům časopis CHIP (1/97, str. 32, 2/97, str. 22).

Mají tedy banky možnost udržet si své pozice? Domníváme se, že ano. V budoucnosti sice budou mít velký podíl globální nadnárodní korporace, ale zároveň velmi vzroste potenciál malých a středních podniků. Tyto firmy jsou dostatečně malé, aby byly relativně přehledně a efektivně řízené, a zároveň jsou natolik velké, že mohou zajistit světový prodej, jehož dveře se jim vznikem globálního elektronického trhu otevírají. Takové podniky zřejmě nebudou shánět finanční prostředky vydáváním platebních karet, ale kontaktují banku s žádostí o úvěr. Navíc vzdálená obchodní transakce osobní placení platební kartou vylučuje. Mnohem jednodušší bude využít služeb bankovního sektoru (např. SET). Tak bude postavení bank zachováno. Lidé si budou uchovávat část prostředků na účtech bank za účelem provádění plateb (a na termínovaných účtech), takže banka bude mít zdroj pro poskytování úvěrů. A co digitální peníze? Pokud bude dobře fungovat elektronický platební styk “typu SET”, nebude potřeba zavádět digitální oběživo, které je dle našeho názoru obtížněji realizovatelné. Elektronické peněženky pro digitální peníze, používané pro drobné platby, tím nemusí být zcela zavrženy. Realizace digitálního oběživa v tomto smyslu je poměrně jednodušší než totální zavedení digitálních peněz. Ovšem domníváme se, že jsou přesto zbytečné, neboť i drobná platba prováděná osobně (např. u prodejce) může být vyřízena na stejném principu jako transakce vzdálená – tedy převodem z účtu tak, jak to vlastně známe i ze současnosti. Jiný problém bychom řešili v situaci, kdy se jedná např. o osobní půjčku dvou lidí či splacení osobního dluhu tzv. na ulici. Ale tímto bychom se dostali mimo rámec tohoto článku.

Trendy v bankovnictví

Celý tento článek se v podstatě týká trendů, kterým se banky musí přizpůsobit, chtějí-li si přinejmenším udržet stávající zákazníky. Na obr. 1 uvádíme očekávané trendy v jednotlivých segmentech trhu. Vybrané komodity vykazují relativně vysokou míru práce s informacemi v celém hodnotovém řetězci, ale současně mají různě velký informační obsah svých produktů.


obr. 1 – Klasifikace segmentů hospodářství podle informačního obsahu a práce s informacemi

 

Všimněme si, že bankovnictví je uvedeno v pravé horní části grafu. Bankovnictví má přirozeně vysokou míru práce s informacemi a vysoký informační obsah svých produktů. Nasazení prostředků informačních technologií (IT) se proto již dávno stalo běžnou (a nutnou) záležitostí. S nástupem elektronického obchodování se informační systém banky přibližuje ke klientům. Elektronický obchod má v bankovnictví své místo nejen z logiky svého poslání (funkce), ale také pro uvedenou kombinaci informačního obsahu a práce s informacemi v celém hodnotovém řetězci.

Trend globalizace spolu s vývojem informační společnosti s sebou přináší zintenzivnění konkurenční soutěže, čehož je možné si všimnout takřka všude a vždy. Boj o zákazníka není sváděn jen mezi bankami a dalšími subjekty, které vyvolávají výše zmíněný pokles zprostředkování, ale pochopitelně i mezi bankami samotnými. Banky se snaží nabízet zákazníkům nové a výhodnější služby, což automaticky sleduje zájmy zákazníků (resp. nové služby by měly být odvozeny od zájmů zákazníků). Trendem je být zákazníkovi k dispozici nepřetržitě (provoz 7x24 – sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně). Homebanking (či jiná forma elektronického styku s bankou) přestává být luxusem a začíná být nutnou možností, kterou banka klientům nabízí. Pro flexibilní elektronický styk je, zdá se, předurčen Internet. Avšak můžeme se setkat s názory, že kontakt banky s velkými zákazníky (20% klientů dělá 80% obchodů) přes TCP/IP je nevhodný. Důvod? Banky mají obavu, že kdyby byli takoví klienti připojeni prostřednictvím Internetu, měli by možnost snadno přejít k jiné bance. Jsou-li však v kontaktu s bankou prostřednictvím proprietárního řešení banky, takovou možnost nemají. Tento přístup je více než krátkozraký. Zákazník si přece přeje mít volné ruce, nebýt uvázán k jedné bance. Proto mu vyhovuje připojení přes Internet. Pokud mu to banka neumožní, riskuje, že její klient přejde k bance, která zákazníkům v tomto směru vychází vstříc. Nezavedení přístupu přes Internet tedy není obrana před odchodem klientů, ale zásadní chybou. Naopak – zavedení přístupu přes Internet navíc přitáhne další klienty. Ale samotný přístup přes Internet neznamená svobodu klienta. V úvahu je nutné vzít také strukturu (formát) komunikace. Pokud ta nebude odpovídat všeobecně platným standardům, bude klient nadále připoután k jedné bance.

Jiným argumentem proti přístupu přes TCP/IP je, že takový přístup je vhodný pouze pro masové produkty. S tím lze souhlasit, ale i zde je nutné si uvědomit: vzdálený přístup je trend. Kdo ho nebude mít, neuspěje. Bankéři a systémoví inženýři si musí poradit s problémem, jak z individuálních produktů udělat masové, či alespoň vícekrát použitelné. Zavedení vzdáleného přístupu k produktům nezávisí však pouze na bankách. Úroveň (či jistý typ gramotnosti) klientů bank se s časem zvyšuje. Při zařazení nového produktu banky nejsou klienti obecně s to samostatně nové služby využít (jde-li o komplikovaný obchod) – potřebují k tomu asistenci ze strany pracovníků banky. V takovém případě je nevhodné i ekonomicky nevýhodné umožnit k této nové službě vzdálený přístup. Teprve po rozšíření nové služby se úroveň klientely zvýší a klienti “sami řeknou”, jakým způsobem chtějí nové (nyní již vlastně zavedené) služby využívat, čímž se však na tomto poli velmi zužuje prostor pro konkurenční boj.

V nebankovním sektoru můžeme pozorovat další trend v boji o zákazníka. Lidé mají možnost prohlížet si presentace firem, které ve svých presentacích umožňují i objednání produktu a zadání jeho vlastností. Je však takováto individualizace možná i v bankovním sektoru? Jde o problém velmi podobný problému z předchozího odstavce. V současné době (i mnohem dříve) u některých produktů individualizace probíhá – např. při poskytování úvěru je s každým klientem, který o úvěr požádá, provedena procedura (spuštěn proces), která má za úkol zjistit, za jakých podmínek lze klientovi úvěr poskytnout. Otázkou je, jak takové procedury převést na vzdálený kontakt. Dostáváme se tak do situace, kdy banka potřebuje vědět, že její klient, který ji vzdáleně kontaktoval, skutečně dosahuje takových kvalit, které presentuje. Pokud jde o klienta, se kterým je banka již ve styku, využije svůj informační systém pro získání relevantních dat. Jestliže však jde o klienta nového, potřebná data v systému chybí. Chceme-li vyloučit osobní kontakt (což předpokládám, že je pro klienty výhodné – nemusí ztrácet čas cestou do banky apod.), je potřeba služeb třetí strany – ručitele (certifikační autorita). O certifikačních autoritách se hovoří hlavně ohledně záruky za identifikaci partnera v komunikaci. Jak ale vyplynulo, je potřeba, aby nějaké obecně důvěryhodné subjekty ručily i za vlastnosti partnera (v našem případě by to mohl být obchodní rejstřík a nějaká další banka). Problematika certifikačních autorit je široce diskutována. Základní postřehy jsou uvedeny např. v [SI-99].

Banky v boji o zákazníka, resp. o udržení zákazníka, mohou použít aktivního přístupu ke svým klientům. Nemusí jen čekat, až se klient na základě podmínek nabízených v prospektech (i elektronických) rozhodne využít služeb své banky. Každá banka si o svých klientech vede podrobnou evidenci (rozhodně by měla), ve které má zachyceny charakteristiky veškerých vztahů s klienty. Na základě těchto údajů je možné předem odhadnout požadavky klientů. Banka tak může s předstihem zahájit dialog s klientem a předejít tím nepříjemným situacím. K tomu je však potřeba dobrých informačních systémů vyššího stupně (EIS, datawarehouse, expertní systémy…) vybudovaných nad stávajícím transakčním informačním systémem. Právě nasazování takových informačních systémů je jedním z trendů, který můžeme již několik let sledovat nejen v bankovnictví.

Za úvahu rovněž stojí spolupráce bank s internetovými providery a nabídka bezplatného styku s bankou (v případě, že klient k Internetu dosud přístup nemá, i nabídka zaplacení zřizovacího poplatku či jeho části). Vzhledem k současné době, kdy banky účtují poplatky i za papírové výpisy z účtů, můžeme v této oblasti spatřovat velký prostor pro konkurenční soutěžení. Problematika však souvisí i s právní otázkou uznávání elektronických dokumentů.

Na závěr části článku věnované trendům v bankovnictví si uveďme odhady vývoje v používání Internetu a EDI (což se pochopitelně netýká pouze bankovnictví). EDI je velmi dobrý nástroj pro automatizaci obchodního styku. V kombinaci s Internetem (otevřené prostředí) se stává mnohem přitažlivějším. Jak již bylo zmíněno, elektronické obchodování (globální, tj. na Internetu) je založeno na bezpečné komunikaci, a to nezávisle na jednotlivých platformách a operačních systémech. Aplikace kryptografie zajišťují bezpečnost, Internet zajišťuje flexibilní komunikaci a EDI (a jiné aplikace pracující podle stanovených standardů) nám umožní navzájem se domluvit. K tématu EDI a internetu viz též [DOH99-2]. Na obr. 2 vidíme odhad podle Datamonitor (www.datamonitor.com), který ukazuje vývoj elektronického obchodu B2B (business-to-business) ve srovnání s tradičními formami EDI. Odklon od bežného EDI k web-EDI je patrný i z dalšího obrázku (obr. 3).

 

obr. 2 – Přesun aplikací EDI k Internetu

 

 

obr. 3 – EDI a B2B



Řízení procesů a informačního systému

Je pochopitelné, že sledování trendů a přizpůsobení se jim nemůže proběhnout bez vhodné změny v procesním řízení banky. Tím, že banka dává možnost svým klientům (i potenciálním) přistupovat vzdáleně, rozšiřuje svůj (informační) systém ven za své hranice. Výrobní podniky se snaží (nebo budou snažit) vyrábět pouze ty výrobky, pro které mají odběratele, což znamená zahájit výrobu výrobku teprve po vyjádření požadavku zákazníka (objednávka). U banky to analogicky představuje např. převod z účtu na účet (stejně jako požadavek na vytvoření nového účtu, žádost o úvěr apod. – zde však narážíme opět na problematiku důvěryhodnosti klienta – viz výše). Pokud je banka dobře procesně řízena a má odpovídající informační systém s přehledně definovanou architekturou ([DOH97-1]), dojde z tohoto hlediska “pouze” k rekonstrukci okrajových částí informačního systému tak, aby proces nebyl spouštěn pracovníkem z banky, ale klientem, který se stává přímým uživatelem informačního systému banky (pro klienta jako uživatele musí být vytvořeno nějaké uživatelské rozhranní, bezpečnostní procedury…). Avšak situace je složitější, jak uvidíme i v další části tohoto článku.

Kontinuální provoz

Vedle vzdáleného přístupu klientů je potřeba vyřešit i kontinuální provoz banky. Na tomto místě je nutné se pozastavit. Kontinuální provoz banky (7x24) je možné chápat ze dvou až tří pohledů (úrovní). Jeden pohled je pohled klienta. Banka se klientům jeví neustále “otevřená”, když v kterýkoliv čas přijme a vyřídí jeho požadavek. Druhým pohledem se díváme na provedení transakce uvnitř banky. Třetí pohled, který však přesahuje jedinou banku, poukazuje na skutečné vyřízení klientského požadavku v celém bankovním sektoru.

Všechny pohledy (úrovně) spolu pochopitelně souvisí. Jestliže zůstaneme na první úrovni, je potřeba zajistit, aby měl klient přístup k vybraným službám nepřetržitě a aby reakcí systému banky bylo něco ve smyslu: “Váš požadavek byl přijat a bude vyřízen tehdy a tehdy.” Proč se zmiňuji o vybraných službách? V současné době, kdy globalizace teprve začíná prostupovat hospodářský život a certifikační autority se teprve začínají rodit bez obecné platnosti, je nevýhodné (až nemožné) zpřístupnit klientům veškeré služby v provozu 7x24 (typicky žádost o úvěr). Jiné služby naopak kontinuálně zprovoznit lze. V nabídce bank nalezneme možnost zobrazit si výpis z účtu, historii transakcí, dát příkaz k úhradě, zadat jiné příkazy bance apod. (Není však v našich zemích standardně přistupováno k těmto službám přes Internet – viz příloha “Banky s internet banking”).

Druhá úroveň, která se týká provedení transakce uvnitř banky, navazuje a zpětně ovlivňuje funkci první úrovně. Zadá-li klient, řekněme v 23:55, příkaz k úhradě, je vhodné, aby se tento příkaz objevil i ve výpise historie transakcí, kterou si klient nechá pro kontrolu zobrazit pár minut potom (a to i v případě, že příkaz zadal přes Internet a ověřuje si to pomocí telefonu). Ve druhé úrovni může být klientův požadavek zpracován jakousi vestavbou mezi vzdáleným klientem a centrem informačního systému (IS), která simuluje, že klientův požadavek byl vyřízen. Čerpat data může přímo z centrální databáze (nebo používat databázi replikovanou), avšak veškeré změny, které by se v ní měly provést se zapíší do speciální nárazníkové databáze. Reálné provedení těchto transakcí se provede při startu (resp. zpřístupnění) centrálního systému. Toto řešení je tudíž vhodné pro případy, kdy ještě dochází k přerušení kontaktu s centrem. Jinou možností (za předpokladu nepřetržitého provozu centrálních aplikací) je provést klientovy požadavky on-line v systému banky, kde lze vlastně přímo operovat mezi účty dané banky. Jde-li o mezibankovní převody, po startu celého bankovního systému je banka připravena předat příkazy centrální bance. On-line fungování systému banky, a to nejen s ohledem na rozhraní s uživatelem (klientem), je nutné plánovat a realizovat až po analýze procesů (pokud již nejsou standardně zmapovány) a identifikací kritických procesů. Není totiž efektivní (jak pracně, tak finančně – alespoň v současné době) navrhnout systém banky tak, aby v něm byly on-line prováděny veškeré procesy, když jejich provedení může být bez ztráty jakéhokoliv efektu uskutečněno později v dobách, kdy je systém méně zatížen. Není snad potřeba zdůrazňovat důležitost správné identifikace kritických procesů.

Dostáváme se ke třetí úrovni nepřetržitého provozu banky. Jak jsme se zmínili, ke skutečnému 7x24 provozu je potřeba, aby všechny banky (i centrální) pracovaly nepřetržitě. Vyjdeme-li opět ze situace, kdy vzdáleně zadáváme příkaz k převodu v 23:55 na účet vedený u jiné banky, je potřeba, aby příjemce částky, kterou odesíláme, mohl po uplynutí minimální doby potřebné ke komunikaci všech zainteresovaných systémů zkontrolovat, zda mu byla částka na jeho účet připsána, resp. kdy se tak stane. Takový způsob fungování bankovního sektoru je nutný pro rozvinutí běžného globálního elektronického obchodování. (Současný stav mezibankovních převodů je popsán v [DVO96-1].)

Informační systém banky musí být tedy v současné době jednak navržen podle procesů, které v bance probíhají (což je běžný předpoklad jeho použití), jednak musí být schopen zpracovávat vzdálené požadavky klientů alespoň simulací zpracování. Nepřetržitý chod systému klade vysoké nároky na technologie i na organizaci procesů. Nestačí, aby systém pracoval 99% času ročně. Tato část roku představuje málo přes 361 dní (téměř čtyři dny nefunkčnosti systému ročně). Běžné technologie (e-business ready) nabízejí 99,99% bezchybného provozu, což znamená minimální plánovanou odstávku systému (z technologického hlediska, tj. z důvodu poruchy, výpadku technologie) přes 50 minut za rok. Bankovní systémy by se však měly ideálně blížit funkčnosti 99,999% času (kolem pěti minut výpadku). Některé organizace uvádějí, že dosahují právě 99,999% přístupnosti, nicméně 100% v jejich případě znamená např. od 700 do 1900. V České Republice je přístupový kanál na relativně špičkové úrovni, je-li přístupný z 90% při provozu 7x24.

Organizace procesů v bance dále musí vzít na vědomí, že se mění charakter hospodaření banky. Dosud zažité denní cykly se nepřetržitému provozu stanou překážkou. Banka je složitý podnik a tím, že operuje s penězi cizích subjektů, se stává podnikem sledovaným (ze zákona). Pro banky existuje mnoho povinností a záruk ohledně svých závazků vůči klientům ([REV96-1], [REV95-1], [DVO96-1]). Typické řízení hospodaření banky v denních cyklech není v prostředí ideálního kontinuálního provozu možné. Bude zřejmě nutné najít jistý kompromis (z hlediska řízení hospodaření banky, dohledu centrální autority, i z pohledu nepřetržitého fungování bankovního sektoru a řízení informačních systémů bank), pozměnit kriteria pro hospodaření bank a pochopitelně způsoby, jak těmto kriteriím dostát. Samozřejmě v celosvětovém měřítku.

 

Děkujeme panu Ing. Josefu Černému, řediteli odboru Aplikačního vývoje, KB, a.s., za ochotnou spolupráci na tomto článku a za velmi hodnotné připomínky.



Příloha – Banky s internet banking:

(podle zběžné prohlídky WWW stránek)

Na českém trhu:

Citibank: http://www.citibank.com/czech/cz/elc/general/index.htm

Expandia banka: http://www.ebanka.cz/

IPB: http://www.ipb.cz/

Živnostenská banka: http://www.ziba.cz/ resp. http://www.netbanka.cz/

Na slovenském trhu:

(zde je situace znatelně uspokojivější)

Devín banka: http://ib.devinbanka.sk/

Istrobanka: http://www.istrobanka.sk/

Poštová banka: http://www.postbank.sk/

Prvá komunálna banka: http://www.pkb.sk/

Slovenská sporiteľňa: http://www.slsp.sk/

Tatra banka: http://www.tatrabanka.sk/index.html

U některých bank jde však o proprietární řešení, kdy se přístup k bance váže k PC, na který je nutné instalovat soubory banky (převážně z důvodů bezpečnosti), nebo k určitému HW klíči (token).

K orientaci na web-stránkách bank: Některé banky používají termín homebanking, jiné elektronické bankovnictví či electronic banking a jiné internet banking.

 

Literatura:

[DOH97-1]

Dohnal, J., Pour, J.: Architektury informačních systémů, EKOPRESS, 1997

[DOH99-1]

Dohnal, J., Pour,J.: Řízení podniku a řízení IS/IT v informační společnosti, VŠE, 1999

[DOH99-2]

Dohnal, J.: Informační společnost, její příležitosti a výzvy, 5. Sympozium EDI(FACT), Praha, 1999

[DOR97-1]

Dorazil, O.: Světové dějiny v kostce, Papyrus (a JEVA), 1997

[DVO96-1]

Dvořák, P.: Bankovnictví, VŠE, Praha, 1996

[REV95-1]

Revenda, Z.: Bankovní regulace a dohled, VŠE, Praha, 1995

[REV96-1]

Revenda, Z., Mandel, M., Kodera, J., Musílek, P., Dvořák, P., Brada, J.: Peněžní ekonomie a bankovnictví, Management Press, Praha, 1996

[SI-99]

Šlapák, O., Voříšek, J.: “Integrace v globální informační společnosti” ve sborníku konference Systémová integrace, 1999



1 Toto dnes platí v omezené míře (inflace), avšak nezapomínejme na druhé straně na termínované vklady.

2 Podrobnější historický vývoj peněz je uveden např. v [REV96-1].

3 Podle [DOR97-1] k takovým obchodům (službám) docházelo již ve staré Babylonii. Na počátku středověku však opět došlo k barteru a teprve později se ve středověkých italských městech v Lombardii znovu začaly razit mince a vznikaly subjekty, které můžeme považovat za přímé předchůdce dnešních bank.

4 Vedle bank zabývajících se hlavně retail bankingem existují i banky, u nichž retail banking hraje mizivou či žádnou roli a jejichž hlavní činnost spočívá např. ve „sbírání financí“ od retailových bank a v poskytování velkých úvěrů velkým klientům.

5 Slovo banka vzniklo z italského banco – prac. stůl, lavice, pult. Původně totiž obchodníci nabízející úschovu peněz měli své stánky (stoly) na trhu mezi ostatními trhovci. Když obchodník zkrachoval, převrátil (rozbil) svůj stůl (banco rotto, odtud bankrot).

6 Elektronický obchod je v současnosti hlavní oblastí reprezentující všechny příležitosti i obtíže vznikající informační společnosti.

7 Požadavek platí pochopitelně i obráceně.



Personal homepage: http://ondrej.slapak.cz